Výprava za krásami Střední Asie s Pepou, Mapáčkem, Kolomem a Jančou ... Fanské hory a trek pod Pamírem
2.7.
Let přes Istanbul do Dušanbe tři dny po teroristickém útoku byl bezproblémový, Turci nám dali dokonci i napapat. Dvě hodinky spánku v druhém letadle a je po noci. Na letišti měníme jen 20$, že ve městě bude lepší kurz. To ještě nevíme, že v sobotu mají banky zavřeno. Smlouváme cenu za odvoz do centra, 60 somonů nakonec bereme. (1 somon = 3 Kč). V restauračním zařízení (zpětně v Lonely Planet zjišťujeme, že je to jedna z mála restaurací otevřená i o ramadánu) si dáváme hustou nudlovo-zeleninovo-masovou polévku zvanou lagman a čaj s medem, který je nehorázně drahý.
 |
| Lagman v šest ráno |
Řidič, který nás dovezl do centra, se hned chopil příležitosti a nabízí nám, že sežene odvoz do Iskanderkulu. Smlouváme o ceně a za 600 somonů to bereme. Za chvilku přijede týpek s Opelem Zafira, asi abychom mu neutekli. Říkáme, že čekáme až otevře sportovní obchod s plynovými bombami, a že potřebujeme vyměnit peníze. Týpek nabízí, že sežene jiného týpka, který nám vymění. Ptáme se na kurz a pohotově odpovídá stejný jako na letišti. Tak jo. V osm zamíříme do sportu a kupujeme předražené bomby (malou za 95 somonů). Nečekaně brzy vyjíždíme na sever, po cestě kupujeme vodu, meloun a chleba. Tádžik se chce asi předvést a předjíždí i tam, kde proti jede auto a je evidentní, že to nestihne. Protijedoucímu autu nezbyde než zabrzdit. Taky řešení. Ještě před polednem jsme v Iskanderkulu, platíme jakýsi poplatek 51 somoni na osobu a stavíme stany v kempu.
 |
| Panoramata kousek před Iskanderkulem |
Po cestě k jezeru zjišťujeme, že v druhé části kempu, kde více fouká, není tolik komárů. Dáme koupačku v ledovém jezeře a cpeme se melounem. Dovolená, jak má být.
 |
| Luxusní dovolená |
 |
| Iskanderkul |
Cvičně přenesem stany a jdeme chrnět, začíná bouřka. Navečer se ještě vypravíme k vodopádu, masa vody je neuvěřitelná a stará vyhlídka nevzbuzuje moc důvěru.
 |
| Vodopád |
Zpět v kempu si dáváme večeři - polívku a kuře v takový vodový omáčce, taky taková polívka, salát a pivo. Dohromady platíme asi 100 somonů. Na chvilku zapalujeme ohýnek a přijde k nám skupinka, co kempuje vedle, jestli nechceme špíz z krocana, že toho mají moc. Je to Amýk, který si založil IT firmu, asi se svými zaměstnanci. Krocan bodne a spokojení jdeme chrnět.
3.7.
 |
| Iskandeerkul po ránu |
Od jezera sice vyrážíme o půl hodiny později, než jsme chtěli, ale i 8:30 je slušný. Prvních 10km je po prašné cestě do vesnice Saritag, asi 2 km nás popoveze týpek, který se jel podívat na prezidentské sídlo na druhé straně jezera.
V kopci nás předjíždí další (plné) auto místních, kteří nás zvou na oběd. Když procházíme kolem jejich baráku, mávají na nás. Nakonec pozvání přijímáme a dostáváme naservírovaný čaj, buchtu, meloun, zeleninu a polívku s bramborem a masovo-rýžovou koulí. Bohužel se dopředu nezeptáme na cenu a jsme nemile překvapeni 250 somony. No, nějak těch 10 dětí musí uživit.
 |
| Saritag |
Kvůli zbořenému mostu obcházíme vesnici a odbočujeme do doliny Kaznok. Podél řeky nastoupáme do 2600 m a po 18km v nohách máme dost. Počasí se mračí, tak stavíme stany. Večeře pěkně na ohni, brkaše s párkem, pár Mapáčkových písní a hurá na kutě.
 |
| První kempovací místečko |
4.7.
Ráno máme dobré, v 6 vstávačka, v 8 odchod. Stoupáme podél řeky a počasí se postupně kazí. První větší přepršku na oběd přečkáme pod balvanem a pod pončem. Kolem 14. hodiny jsme asi ve 3450 m a na příhodném místě stavíme stany.
 |
| Stanovací plácky |
Začíná pršet, tak dáváme odpoledního šlofíčka. Když se budíme, všude kolem jsou ovce.
A taky si kousek od nás postavili stan dva Rakušáci (ti ale míří do sedla Kaznok). Počasí se trochu umoudřilo, tak vyrážíme na aklimatizační procházku do cca 3600 m. Když se vrátíme a začínáme vařit večeři, udělá se mi strašně špatně a chce se mi zvracet. Beru si ibáč a jdu spát. Když jdou spát ostatní, na chvíli se vzbudím a dokážu do sebe dostat trochu večeře, čočku s tempehem, rajčaty a kari.
5.7.
V 6 ráno prší, tak zase usínáme a vstáváme až po osmé, kdy to vypadá nadějněji. S odchodem vyčkáváme, mraky se honí, nicméně kolem půl jedenácté vyrážíme. Cílem je přejít sedlo Dvojnoj, cca 4200 m. Stoupáme údolím a začíná pršet, krom toho jsou slyšet i hromy. Oblíkáme goráč a jdeme dál. Za chvilku už zase svítí sluníčko.
 |
| Přidat popisek |
Asi od 3800 m začínají velká sněhová pole, někde se boříme až po pás.
 |
| Do sedla Dvojnoj |
Postupujeme pomalu, hledáme, kudy vede cesta. Z popisu nejsme moc moudří, mělo by se jít zleva, ale nakonec jdeme zprava. Posledních 200 výškových metrů je peklo, nedostatek kyslíku je znát, udělám 5 kroků a musím se zastavit. Navíc nějak nebyl čas na oběd, chtěli jsme ho dát až za sedlem. Když se konečně vydrápeme do sedla (4318 m), začíná sněžit. Taky nás tlačí čas, máme asi 3 hodiny do tmy a potřebujeme sejít asi 900 výškových metrů do místa, kde se dá postavit stan. Hledáme nějakou schůdnou cestu ze sedla dolů, svah je prudký a celý pod sněhem. Navíc není nikdy vidět celá cesta kvůli terénním hranám. Nakonec volíme snad bezpečnou cestu podél skály.
 |
| První část sestupu ze sedla Dvojnoj |
Nasazujeme mačky a potom, co Kolom uklouzne a trochu se projede, sestupujeme svah pozadu. Všichni si oddychneme, když se dostaneme pryč z lavinózního svahu. Pořád jsme ale přes 4000 m a chybí nám kus cesty.
 |
| Sestup |
Někde kolem 3700m vcházíme do balvanového bludiště, kterým nás naštěstí bezpečně provedou mužíci. Nohy se ná motají vyčerpáním, na poslední půlhodiny vyndáváme čelovky. Stany stavíme u řeky, asi 3400 m vysoko. Rychlá véča (špagety se sýrovou omáčkou a jerky) a honem spát. V noci mě dvakrát budí Pepa, má průjem.
6.7.
Budíme se kolem 8. do slunečného dne. Mapáček ale v noci zvracel, tak odchod posouváme na později. Sušíme mokré věci a lepíme protrženou karimatku. Kolom s Pepou mají průjem a taky nejsou zrovna plni energie. V 11 rozhodujeme, že dnes nikam nejdeme a dáme resuscitační den. Obědváme bulgur se slaninou a rajčaty, skvělá dietka na průjem.
 |
| Odpočinkový den |
Odpoledne s Jančou vyrazíme na kratší procházku na hranu, odkud je vidět jezero Bolšoje Allo pod námi. K večeři jen chleba s mexickou nátěrkou, chvilku četba Respekt a hurá na kutě.
7.7.
Chlapci se přes noc dali do kupy, takže můžeme pokračovat v cestě. Ráno vyhazujeme plesnivý místní chleba (táhla jsem se s ním zbytečně) a vyrážíme dolů k jezeru.
 |
| Bolšoje Allo |
Přelézt skálu nad jezerem není úplně zadarmo, ale nikdo se neskutálel. Svačinku dáváme na krásném kempovacím místečku v zeravovém hájku kousek nad jezerem. Od jezera vyrážíme údolím Zindon směrem k Čimtarze.
 |
| Bolšoje Allo |
Nejdřív se proplétáme balvanovištěm k jezírku, poté chvilku rovina podél jezera a rozlehlým korytem řeky, načež se vyšvihneme asi 100 výškových metrů na hranu, kde dáváme oběd. Před námi se objevuje nejvyšší hora Fanek, Čimtarga a hned vedle Energia.
 |
| S Čimtargou |
Pak už jen 200 výškových metrů pozvolna podél řeky a na kempovacím místečku ve 3700 m stavíme stany, zrovna když se začíná zatahovat. Pepa staví větrolam a při předvádění Happy Tree Friends spadne jako pravý Outdoor Outsider na záda a narazí si všechno možné. K večeři máme tolik kuskusu s tempehem, rajčaty, parmazánem a zeleným kari, že zbyde i na snídani.
 |
| Stanovací plácek u balvanu |
8.7.
Budík v 5 je nemilosrdný, kuskus a Mapáčkova kaše do nás moc neleze, je zima, fuj. Ale vyrážíme v 6:50, to je dobrý čas.
Asi 100 výškových metrů nad naším tábořištěm potkáváme čtveřici Čechů ve stanech, kteří se včera pokoušeli o Pik Energia a koukají se na nás dost nevěřícně, když chceme přejít sedlo Čimtarga (4740m). Prý je to suť a uděláme 2 kroky nahoru a 3 sjedeme dolů. Kolomovi je navíc od rána na zvracení, tak uvidíme, jak to půjde.
 |
| Pohled zpět do údolí Zindon |
 |
| Pohled zpět do údolí Zindon |
Sutí postupujeme vzhůru, když se člověk soustředí an došlap, tak ani moc dolů nejede. Do cca 4200 m, kde jsou nouzová místa na stany (bez vody), se vyšvihneme vcelku rychle a dáváme svačinku. Poté přetraverzujeme ke sněhovému poli a nasazujeme mačky. Pohyb po sněhu je jednodušší, ale s přibývající nadmořskou výškou zase náročnější. Největší riziko jsou kameny uvolňující se z ledopádu nad námi. naštěstí kritické místo všichni přeběhneme bez úhony. Další pauzičku dáváme asi 150 m pod sedlem.
 |
| Do sedla Čimtarga |
Poslední část je pro mě kritická, dojde mi pití a poté, co si nad posledním sněhovým polem sundám mačky, ujedu po ledu dolů. Naštěstí mě Kolom zachrání a stojí mě to jen pár výškových metrů a odřené prsty. Kolem půl druhý dobýváme sedlo Čimtarga (4730 m) a mně se dělá pěkně blbě.
 |
| V sedle Čimtarga - pohled na Pik Energia |
 |
| V sedle Čimtarga - pohled do údolí k Mutným jezerům |
Původně jsme plánovali, že bychom ze sedla zkusili vylézt na Energii, ale už do docela pozdě a síly také nejsou nazbyt. Také byla varianta, že bychom stanovali cca 300 výškových metrů pod sedlem a o vrchol se pokusili zítra. Nakonec se shodujeme, že radši sestoupíme k Mutným jezerům a vrchol oželíme. Mně je dost na umření, ukrutně mě bolí hlava a břicho. Nakonec se sutí a sněhem svalíme k jezerům a na poslední půlhodinku nám ještě sprchne. Ve výšce kolem 3500m se mi konečně udělá líp, takže čočku se slaninou a rajčaty zdlábnu s chutí. Usínáme vyčerpaní, ale šťastní, že jsme to zvládli.
 |
| Mutné jezero |
9.7.
Po náročném výkonu si nedáváme budíka, ale sluníčko nás probudí před osmou. Dnes máme odpočinkový den, tak nikam nespěcháme.
 |
| Ranní pohodička u Mutného jezera |
Ráno máme líné, vyrážíme asi ve čtvrt na 12. V plánu je jen sestoupit k jezeru Alaudin (2700 m), asi 7 km. U Mutného jezera se ještě fotíme s tádžickou vlajkou a potkáváme skupinku Čechů, kteří s námi přiletěli a k Mutným jezerům si jen vyběhli od Alaudinu.
 |
| Mutné jezero |
Sestup je docela rychlý, ale počasí se kazí a přichází bouřka. Trochu zmokneme a u jezera se utíkáme schovat do jediné kamenné budovy. Podnapilí Tádžikové nás hned hostí čajem (poté co se asi třikrát přeptají, jestli černý) a sladkostmi. Snažím se odmítnout "maso" , ale marně. "Maso" je talíř s kostmi, na kterých je občas maso, kusy úplného tuku a brambory plavající v okořeněném oleji. Něco málo sníme (vyjíme maso od kostí a brambory) a debatujeme, jestli se z toho po ... Jiný Tádžik se zase zkouší naučit naše jména, ale udrží to asi tak 10 vteřin. Když konečně přestane pršet, jdeme postavit stany.
Velí tady tomu Tádžik se všemi zuby zlatými, který chodí v černém županu, teda asi kabátu. Partička Čechů mu říká županovič. Před dalším deštěm se schováváme v altánu se stoly a židlemi a družíme se s druhou partičkou Čechů. Když jdeme fotit k jezeru, partička místních nás zve k nim do stanu. Mapáček si dá jednoho panáka vodky, ale Kolom se nechá zajmout a vleze dovnitř. Vodka se tam pije z kalíšků a čaj, máme o Honzu trochu obavy, ale ustojí to v pohodě.
K večeři si chceme dát něco domácího, ale 11 letá holčička, dcera Županoviče, jediná místní žena, která je tu evidentně paní domu, říká, že nemají dost masa. Tak budou prý smažené brambory a zelenina. Chutná to skoro jako bramborové chipsy, ale dohromady zaplatíme jen 70 somonů.
Nicméně toho není úplně moc a musíme se dojíst z vlastních zásob. Pobaví nás ještě Županovič, který si vezme něco jako bundu od uniformy, když jde vybírat nějaký poplatek a vzápětí si zase vezme župan. Navečer se zase dělá pěkně a my jdem na kutě.
10.7.
Ráno je opět krásné, balíme a po vydatné snídani vyrážíme směr sedlo Alaudin.
1000 výškových metrů do 3800 m je výživných, batohy ani po týdnu nejsou vůbec lehké. V sedle poprvé chytáme signál, žádné převratné novinky.
 |
| V sedle Alaudin |
Ze sedla sestupujeme krásnou alpskou rozkvetlou loukou k jezerům (z nichž největší se jmenuje Dušancha). Po cestě dostanu dárek k narozeninám - kytičku lučního kvítí a berušku na kameni.
Od pasáčků ovcí scházíme na plošinu se spoustou jezírek nad jezerem Kulikalon.
U brodu přes řeku na nás čeká týpek (asi měl echo od vodičů oslů, které jsme potkali na sedle) a zve nás na jídlo. Je to učitel zeměpisu a přes léto si přivydělává v horách, kde není takové vedro. Má obchůdek se spoustou dobrot a stan pro hosty. Nabídku neodmítáme a dostáváme pečeného berana s bramborem, salát, chleba, bonbóny a čaj. S Jančou si dáváme narozeninové víno a kluci pivo. Jsme zvědaví na cenu, 280 somoni i s džusem a kolou na cestu sice není málo, ale tenhle sympatický týpek si to zaslouží.
Stany stavíme na ostrůvku jednoho z jezírek, fotíme kýčovité odrazy pětitisícovek ve vodě a rozděláváme oheň. Nebe je plné hvězd, prostě romantika.
11.7.
Ráno máme docela líné, ale nikam nespěcháme. Jezírko je ideální pro očistu před návratem do "civilizace". Po 10 dnech jsem si umyla vlasy, skvělý pocit. Okolo jezera Kulikalon míříme do sedla nějakých 300 výškových metrů nahoru.
Moc nám to netáhne, ale nakonec se tam vyškrábeme. Akorát s námi tam přibíhá první ze skupiny 10 Frantíků, kteří jdou z druhé strany, nejstarší paní je úctyhodných 72 let.
Po svačince sestupujeme mezi krávami k jezeru ... Jde s námi pes, který nahoru přišel s Frantíky. Je z Alplageru, do kterého také míříme. Sestup nás moc nebaví, ale nakonec se dolů skulíme. Trošku si zajdeme, když díru v plotě nepovažujeme za vstup do Turbazy. Trochu nás překvapí, že se o nás nikdo moc nezajímá, stěží donesou pivo a vodu, jídlo nám nikdo nenabízí. Nějaký chlápek nám ale dá meloun. Taky dobrý. V pěti ho nakonec pokoříme celý, i když o poslední kousek si musíme střihnout. Prohraje Janča. Vymýšlíme, co dál, a nakonec se za 300 somonů necháme odvézt do Penjikentu.
12.7.
Ráno jdeme prozkoumat bazar, koupíme pití a chleba a vyrážíme sjednaným autem za 500 somonů do Dušanbe.
 |
| Bazar v Penjikentu |
 |
| Pár minut starý zával |
Tam nám řidič rovnou domlouvá dopravu do Jirgatalu. Jedeme sice rozděleně - Mapáček autem s matrací na střeše a zbytek nějakým postarším bavorákem. Je ukrutné vedro a cesta moc neubíhá. Staví nějakou obrovskou přehradu na řece Sarkob a asfalt střídá šotolinu.
Po cestě zastavujeme na jídlo - opět polívka Lagman a čaj za 60 somoni. Řidič se živí jako taxikář mezi Dušanbe a Jirgatalem, v Dušanbe má byt a v Jirgatalu žije. Pracoval taky 9 let v Petrohradu jako elektrikář. Po cestě se stavujeme v "autoservisu", klepe zadní tlumič. Za 20 minut a 10 somoni vymění nějaké těsnění a jede se dál.
Se stmíváním dorážíme do cíle a ubytujeme se v gastenici s restaurací. Je tam jeden týpek, který umí anglicky a dělá překladatele v agentuře, která zajišťuje horolezecký výstupy na Korženěvskou a Komunismu. Pivo se nám sehnat nepodaří, prý jsou všichni zničení po Ramadánu, tak si dáme aspoň večeři v restauraci - pelmeně v zeleninové polévce a salát plus čaj za 72 somonů. Sprcha není žádná sláva - hnusná vana, kde voda teče jen kohoutkem, ne do sprchy, ale lepší než nic.
13.7.
Snídaně v gastenici - vajíčka, párky, chleba a medovník, potom nákup ve městě, přebalování, domlouvání dopravy, zařizování povolení, takže vyjedeme docela pozdě. Necháme se dovézt do vesnice Jazachtor, kde nás místní Kyrgyz zve zdarma na čaj a polévku. Po jedné vyrážíme směrem na hřeben, šplháme 1100 výškových metrů k jezeru.
Debatujeme, jak s vodou, z jezera se nám brát nechce. Nakonec míříme do sedla a v údolíčku před ním potkáváme vesničku, kde teče voda. Je sice kalná, takže ji filtrujeme, převaříme a dezinfikujeme, ale pořád lepší než z jezera. Stany stavíme nad sedlem u potrubí s krásným výhledem na zasněžené štíty.
K večeři špagety s boloňskou omáčkou, sušenými rajčaty a masem s parmazánem. Snad se neposerem ;) Když zalejzáme do stanů, přijdou tři děti z vesničky s jogurtem a smetanou. Výměnou jim dáváme bonpari, hašlerky a sušenky.
14.7.
Budíme se do zamračeného rána, ale prší jen chvilkama a málo. Tři kluci nám zase přinesou jogurt a koukají, jak balíme. Zkouší si Mapáčkovy hůlky a batoh. Není na co čekat, vyrážíme přes planinu do sedla Jdeme víceméně pořád podél kanálu.
Bohužel voda v kanálu je špinavá a nikde žádný potůček. Před sedlem nás zastihne krupobití, ale je to jen přeháňka. V sedle dáváme oběd a preventivně stavíme stany, vypadá to, že se žene bouřka. Ta nás naštěstí mine, spadne pár kapek, takže Pepova konstrukce na sběr vody zůstane nevyužitá.
Pokračujeme dál a marně pátráme po vodě. Zachrání nás až stavení kousek od řeky, kde mají stažený pramen přímo k domku. Dostáváme jogurt a chléb a paní za odměnu náhrdelník. Máme v plánu překonat řeku, ale zjišťujeme, že za současného stavu vody to nejde, tak stavíme stany. Po chvíli přichází pravý drsný Kyrgyz od rodiny ze stavení, kde nám dali vodu a říká, že ráno to přebrodit půjde - voda teče z ledovce, který přes den taje. Chvilku posedíme a pojíme dobroty u Kolomů ve stanu a pak už za pěkného lijáku jdeme spát.
15.7.
Vstáváme v nekřesťanských 5:30, ale před 7 stejně nevyrazíme. Uděláme taktickou chybu a místo abychom přebrodili řeku u stanů, kde přechází zvířata, chceme dát na Kyrgyze, který včera říkal, že nám poradí. Míříme k němu proti proudu, ale on se nám směje, že jsme si pěkně přispali a že v místě, kde se to ráno chodí už je moc vody. Tak se vracíme do místa, kde jsme spali a úspěšně brodíme, někteří dokonce bez zouvání.
Pokračujeme dál přes planinu a opar se trochu rozpouští, i když štíty hor zůstávají v mracích. Po poledni přicházíme k jezeru Jašilchul (?), kde chceme kempovat.
Odpoledne je odpočinkové - koupačka a očista v jezeře, čtení časopisů. Navečer se ještě vydáme na okolní kopečky - mraky se rozpustily. S Pepou vylezeme na kopec 3680 m. V dálce je vidět Pik Korženěvska.
Kolom pomůže místním vytlačit auto na kopeček a vyslouží si jablíčka. Po vydatné večeři (polenta s masem a rajčaty) jdeme na kutě.
16.7.
Poslední den treku, v podstatě scházíme jen dolů do Jirgatalu. Naštěstí poslední, protože tentokrát dostávám průjem já. Cesta dolů není moc příjemná, je strašné vedro a není mi dobře. Nakonec se svalíme dolů k mostu a stopujeme zpět do města. Zastaví nám hned první auto, ale vejdeme se jen dva (já s Pepou). Zbytek skupiny vyráží pěšky, dlouho jim nikdo nezastaví, ale nakonec se povede.
Spíme ve stejné gastenici jako minule, kde necháváme zbylé plynové bomby kamarádům, kteří přijedou a budou se pokoušet o Korženěvskou. K večeři máme takovou směsku všeho možného, které říkají guláš, je to docela dobré. Domlouváme taky odvoz na druhý den do Dušanbe.
17.7.
Po cestě do Dušanbe v půlce zamáváme koloně horolezců, kteří letí z Jirgatalu do basekempu pod Komunismou a Korženěvskou a cesta tentokrát uteče docela rychle. Je opět totální výheň, tak aspoň na benzínce dáváme mroženoje. V Dušanbe se opět necháme inspirovat Lonely Planet a ubytování máme v luxusní vile.
Klukům se podaří usmlouvat docela slušnou cenu včetně odvozu na letiště, za 100 $ pro všechny. Odpoledne vyrážíme na prohlídku hlavního města. Dáme si předražený kafe, který nám ale udělá dobře a jdeme se projít po parcích a bulvárech. Dominantou města je 165 m vysoký vlajkový stožár vhodný k porovnávání, kdo ho má většího.
K večeři si dáváme šašlik v nějaké asi ruské restauraci a po cestě zpět vyzkoušíme i místní trolejbus. Poslední peníze utratíme za místní dobroty jako dárky z cest. V jednom podchodu mají dokonce i pohledy, které se ale nepodaří odeslat, tak až z Čech..
18.7.
Po pár hodinách spánku frčíme na dvě půlky na letiště. Tádžikistán se s námi loučí typicky úplatkářsky. Koloma si vyhmátne celník a chce vidět, kolik má peněz. Bohužel jich má docela dost a celník trvá na zaplacení 100 $, aby ho pustil ze země. Naše peníze mám naštěstí já a nikoho nenapadne, že by ženská mohla mít u sebe peníze... Let je bezproblémový, v Praze se nás snaží odchytit reportétka ČT, jak to vypadá v Istabulu dva dny po puči. Nemáme ale co říct, byli jsme jen na letišti. Trocha statistiky na závěr, za 14 dní jsme zhubli průměrně 5 kilo.
Odkazy:
Mapa prvního treku (Fanské hory)
Mapa druhého treku (Jirgatal)
Odkazy:
Mapa prvního treku (Fanské hory)
Mapa druhého treku (Jirgatal)
Žádné komentáře:
Okomentovat